středa 8. června 2016

Jak jsem se dostala k tarotovému koučinku

Co je to za zvláštní kombinaci a jak se vůbec stane, že se spojí něco takového, jako jsou tarotové karty a koučování? K čemu mohou člověku, který nevyhledává ani duchovno ani ezoterii, sloužit tarotové karty? A proč by měl ten, kdo naopak stojí o duchovno a ezoterii, platit za něco, co v sobě zahrnuje jakýsi koučink? O tom se dozvíte v tomto článku.

V roce 2008 jsem poprvé seděla u paní, která mi vykládala tarotové karty. Týkalo se to tehdy mého zdraví a já ji fascinovaně pozorovala a poslouchala, co všechno o mě „ví“, aniž bych jí to řekla nebo jen naznačila. V tu chvíli jsem to chtěla umět taky. Trvalo dva dny, než jsem držela v ruce svůj pečlivě vybraný balíček a hned jsem začala hltat významy jednotlivých karet v přiložené knížečce. Zpočátku to nebylo snadné. Vyznat se v tarotových kartách není jen tak a rozhodně není možné na to jít čistě rozumově a mechanicky, že co karta, to nějaký pevně daný význam. Trvalo mi dalších několik let, než jsem pronikla do všemožných symbolů a obrazů jednotlivých karet. Trvalo nějakou dobu, než jsem se naučila pochopit z karet odpovědi, které opravdu odpovídaly realitě anebo v nich najít cokoliv z blízké budoucnosti, co se poté opravdu vyplnilo. Dařilo se mi ale čím dál víc, až se u mne jednoho dne začaly objevovat první platící klientky na doporučení.

Sbírání duchovních zkušeností


Ve svém životě jsem si prošla celkem dlouhým obdobím duchovního hledání, které trvalo bezmála deset let. Za tu dobu jsem si prošla různými metodami a zážitky od reiki, přes regresní techniky nebo kineziologii, alternativní medicínu, práci s kyvadlem až nakonec po těžkou psychospirituální krizi. Po obratu více k sobě a ke svému reálnému životu jsem si konečně uvědomila, že člověku spojení materiálního světa s duchovnem nebo spirituálními tématy obohacuje život, rozšiřuje mu obzory a dodává určitý smysl lidského bytí tady na Zemi. Pohybovat se však jen v duchovní sféře je velmi nebezpečné, člověk tam snadno ztratí kontakt s realitou. Po čase může zjistit, že jeho reálný život stagnuje, přestože jemu samotnému připadalo, že na něm intenzivně pracuje. Z mého pohledu dnes spousta lidí utíká před tíhou reality do duchovna a spirituálních témat. Chrání se před materialismem a konzumem, stejně tak jako další obrovská spousta lidí, která naopak utíká k materialismu a konzumu. Obojí je skvělá cesta, jak se vyhnout sama sobě a svému opravdovému životu se všemi jeho starostmi i radostmi.

„Člověku neprospívá žít pouze materiální život bez duchovního rozměru ani se uzavřít do duchovního akvária a izolovat se od reality“

Tarotové karty jsem určitou dobu ponechala v šuplíku, protože jsem měla neustále dojem, že těm výkladům něco chybí. Dál jsem ale měla a stále mám, velký respekt a úctu vůči tomu, co je možné díky nim nahlédnout.

Něco tomu výkladu chybí


Karty jsem vykládala bezpočtu klientech od duchovně založených přes čistě racionální a věcně uvažující manažerky a většina z nich se dodnes pravidelně vrací. Během výcviku v koučování v letech 2009/2010 mi začalo čím dál častěji připadat, že mi klientky kladou otázky, na které by samy mohly znát odpovědi jako například: „Kdy dostavíme náš dům?“, „mám s ním zůstat nebo ne?“, „kdy už se konečně odstěhuji do svého bytu?“. Čím dál více mi připadalo, že je potřeba pracovat s otázkami, které klientky kladly a také s tím proč právě takové otázky kladou, neboli co to znamená, o čem to svědčí a co s tím lze dělat. Otázky na události, na které měly klientky přímý vliv a nemusely se na ně tedy ptát, střídaly otázky na věci, které vůbec ovlivnit nešlo a ve kterých hrálo roli tolik proměnných, že to byly otázky úplně bezcenné stejně jako odpovědi na ně vyčtené z karet. Takové otázky byly například: „vyhraju to výběrové řízení?“, „když se na to přihlásím, vyberou mě?“, „když se dám na tuhle školu, najdu v pohodě zaměstnání?“, „když se s ním rozvedu, najdu si někoho?“, „když se rozvedeme, poznamená to nějak naši dceru?“.

Odpovědi z karet a osobní rozvoj k tomu


Připadalo mi důležité, aby klientka, která se mě na takové otázky ptala, mohla více rozumět tomu, proč se ptá právě na tohle, co způsobuje, že nemá ve svém životě větší vliv na to, co chce a jak to chce. V případech, kdy se jednalo o rozhodování, které mělo přinést výsledky až za několik let, se mi spíše než hotové odpovědi z karet, jevilo jako důležité posílit klientčino vnímání vlastní intuice a uvědomění vlastních dlouhodobých cílů – kam směřuje a proč a jak má její život za těch několik let vypadat. Samozřejmě, že karty byly vždy na stole a přinášely odpovědi, něco tomu ale chybělo. Napadalo mě, že by bylo skvělé, kdyby si klientka ode mne neodnesla pouze odpovědi, ale také posílení vlastních schopností, víru ve vlastní rozhodování, sebejistotu nebo pocit kompetence ve svém životě. Zkrátka, aby nadšení a úleva z toho, že: „konečně tomu rozumím a vím proč se to všechno děje“, za pár dní nevyprchalo, ale aby to danou klientku naopak nastartovalo ke změně. Příště by dorazil člověk sebevědomější a kladl by konkrétnější otázky. A kdo vykládá karty, ví, že čím lepší otázka, tím lepší a jasnější odpověď. A tak vzniklo spojení tarotu a koučinku…

Něco z duchovna, něco z teď a tady


Tarotový koučink kombinuje techniky, cíle a přistup ke klientovi z koučování a v rámci rozhovoru využívá tarotové karty k doplnění detailů celkového obrazu situace klienta, k nahlédnutí z ptačí perspektivy a k výhledu do blízké budoucnosti, protože následky současného rozhodnutí se dají vytušit, odhadnout, předpovědět nebo logicky vyvodit už nyní.
Přijďte na tarotové-koučovací setkání a uvidíte sami, jak Vás obohatí.
Těším se na Vás a Vaše příběhy,
Eva

Pro objednání nám napište na napište mi info@terapie-zeny-divky.cz nebo klikněte ZDE.

čtvrtek 2. června 2016

Jak poznat kvalitního kouče

Pokud slýcháte slovo ‚koučink‘ ze všech stran, přemýšlíte o tom tuto metodu vyzkoušet, ale nevíte, jak poznat kvalitního kouče, je tento článek určen právě Vám. Jak zjistíte, kdo je opravdovým koučem a kdo tak pouze nazývá své prapodivné techniky práce s lidmi? To vše se Vám chystám prozradit.

Snad nejste jednou z těch, kterým se již slovo koučink zprotivilo. Snad se Vám nestalo, že na Vás tak zvaný ‚koučink‘ aplikoval nadřízený po dvoudenním firemním rychlokurzu ‚koučování pro vedoucí pracovníky‘ a namísto odpovědí a řešení na Vás aplikoval otázky typu: „a jak bys to vyřešila ty?“. V těchto případech se totiž o opravdové koučování nejedná anebo jen vzdáleně. Už samotné role nadřízený - podřízený dovolují použít vše, co koučink dokáže jen omezeně. S nadřízeným nemůžete být nikdy úplně autentická, nikdy úplně sama sebou a nikdy nemůžete říct určité věci úplně narovinu. Stále je to člověk, který má vliv na Váš plat a to vylučuje a znesnadňuje spoustu věcí. Snad tedy není pozdě Vás podpořit v tom, abyste opravdový koučink osobně vyzkoušela a měla s ním dobrou zkušenost v rámci svého osobního rozvoje.

O čem je koučování a čím je z mého pohledu v osobním rozvoji základním kamenem, si můžete přečíst v předchozím článku ZDE.

Vrozený talent pro koučovací rozhovor


Že koučem se dnes prohlásí kde kdo po různě dlouhých výcvicích nebo ještě hůře kurzech či seminářích u nejrůznějších institucí je pravdou. Koučink u nás ještě nemá dlouhou tradici a je potřeba, aby ze zástupu lidí, co v této metodě vidí snadné peníze, vykrystalizovali ti opravdoví koučové, kteří jsou mistry ve svém oboru, a kteří potom ‚obyčejným rozhovorem‘ dokáží opravdu nečekané zázraky. Tím nechci říct, že je koučink něco, co dělají dobře pouze špičkoví koučové, kteří mají dvacet let praxe, ale pro koučování musí mít jednotlivec jednak vrozený talent a určité schopnosti, které rozvine ve výcviku, jako je schopnost empatie, naslouchání, analyzování a tak dále. Pak je potřeba mít opravdový zájem o druhého a jeho téma, což se zdá snadné a běžné, ale věřte mi, že je to vzácné. V neposlední řadě je nutné mít vzdělání v oboru, což představuje výcvik v koučování s akreditací jedné z institucí, které bdí nad standardy koučinku, dále se vzdělávat v různých přístupech k člověku, případně mít psychoterapeutický výcvik nebo další různé na koučink navazující semináře o různých technikách práce s klientem, alespoň základy psychologie a tak dále, je to různé. Ale jistě se mnou souhlasíte, že je k tomu všemu potřeba hodně vůle, opravdového zájmu a spoustu peněz. Je to ale z mého pohledu to, co při nejmenším odlišuje opravdové kouče od nekoučů.

Čeho si všímat už na webových stránkách


Už na webu někoho, kdo nabízí koučink, by měla být zmínka o tom, u které instituce své vzdělání v koučování získal a jestli má ten daný výcvik, který absolvoval akreditaci. Jak jsem zmínila výše, instituce, které hlídají standardy koučů a koučovacích výcviků jsou tři:
  • Na mezinárodní úrovni působí ICF (International Coach Federation) a EMCC (European Mentoring and Coaching Council).
  • V České republice působí organizace zvaná ČAKO (Česká Asociace Koučů).
  • Kromě toho akredituje různé výcviky také MŠMT (Ministerstvo práce a sociálních věcí), ale spíše z pohledu rekvalifikace nebo tak zvaného dalšího vzdělávání. MŠMT nehlídá standardy samotného koučinku nebo koučů.
Tyto instituce akreditují buďto jednotlivce nebo výcviky společností, co koučink učí. Má-li kouč, ke kterému se chystáte výcvik akreditovaný jednou z těchto společností, vše by mělo být v pořádku. Má-li sám jako jednotlivec akreditaci jedné z těchto společností, ještě lépe. U koučů nebo koučinkových výcviků, které nic podobného nemají, nelze ručit za kvalitu koučinku, ani za následky, které na Vás může konzultace mít. Čím Vám může uškodit nedostatečně vyškolený „kouč“ Zdá se to jako neškodná maličkost. Jaké by mohl mít na mne asi následky obyčejný rozhovor? Když mi bude připadat, že ten člověk mluví nesmysly, tak přece vstanu a odejdu ne? Až tak jednoduché to není. Pak by bylo jedno, kdo to dělá, ale to také není. Obyčejným rozhovorem můžete napáchat mnoho. Největším rizikem v této oblasti jsou, dle mého názoru, nedostatečně vzdělané charizmatické typy lidí, kteří se rádi poslouchají, rádi mluví s druhými o jejich problémech, rádi řeší problémy druhých a dávají rady. Není na tom nic až tak špatného, pokud to nevydávají za koučink a nechtějí za to peníze.



Kdy se jedná o koučink


Koučink, je-li prováděný dobře, má veliký přínos zejména v oblasti sebevědomí a narůstajícím pocitu vlivu na vlastní život. Základem koučovací práce je nehodnotící a partnerský rozhovor kouče a koučovaného, kdy kouč nechává klienta hovořit a do rozhovoru vstupuje zvědavými otázkami, postřehy a reakcemi, které provokují k zamyšlení z jiných úhlů pohledu nebo umožní klientovi některé postoje a názory změnit a přijít si na nové nápady a řešení, na které by klient sám obyčejným promýšlením nepřišel. Proč to tak je? Protože se naše mysl má tendenci cyklit v kruzích a také má své limity. Nové úhly pohledu proto nacházíme sami pouhým přemýšlením jen velmi málokdy. Všeobecně lze říci, že kouč by na Vás měl působit vyrovnaně, uvolněně a jako někdo, kdo je Vám příjemný, sympatický, důvěryhodný a cítíte se v jeho přítomnosti dobře.

Kdy se o koučink rozhodně nejedná


Protože existují metody nebo jednotlivci, kteří slovo koučink používají, i když se o koučování ani vzdáleně nejedná, vznikl právě tento článek. To, že koučink není trénink a nácvik dovedností, že nejde o mentoring ani o psychoterapii či poradenství, už bylo zmíněno v několika internetových článcích. Jak ale poznáte, jestli ten, kdo s Vámi takzvaně „dělá koučink“, tak jestli jej opravdu umí a jestli jej opravdu dělá?

Kdy tedy o koučování v žádném případě nejde? Podívejme se na příklady:
  • Když Vám někdo podsouvá své vlastní názory jako například: „hmm, to ale není moc dobré, paní Nováková, že?“ nebo „a nebude vás to mrzet, že jste se takhle rozhodla?“ nebo „jak se manželovi pomstíte za to, že požádal o rozvod?“ nebo častý příklad „a kdy jste povýšená vy, když vám vadí povýšení lidé?“ a tak dále.
  • Když s Vámi dotyčný manipuluje jako například: „no jak chcete, paní Nováková, ale takhle se toho problému nikdy nezbavíte“ nebo „no je to Váš osobní rozvoj, tak se rozhodněte sama, jestli přijdete ještě pětkrát anebo desetkrát“ nebo „hm a to myslíte, že zafunguje?“ nebo „no to si možná teď myslíte, že je to dobrý nápad, ale já cítím, že se to obrátí proti vám“.
  • Když se Vás někdo snaží hodnotit jako například: „Tentokrát jste to ještě moc nezvládla, ale když budete chodit dál, zlepšíte se“ nebo „dokud se nezbavíte toho svého velkého ega, tak se vám takové věci budou dít pořád“ nebo „a co jste čekala, když jste pro to nic neudělala?“.
  • Z kouče byste neměla cítit aroganci, povýšenost ani poníženost, neměl by Vás ztrapňovat, přivádět často do rozpaků či do pocitů studu. Správně totiž kouč vycítí, kdy si může dovolit jaké otázky a jaké zásahy a nepřivede například křehkého nejistého klienta do kouta nebo trapné situace.


Uvedu ještě dvě ukázky, pro ještě lepší představu:

1) Klientka: „Dobrý den, chci rozebrat své zaměstnání, už to tam nemůžu vystát a potřebuju změnu.“
Koučka: „ Dobrý den, tak mi zkuste víc popsat Vaši současnou situaci.“
Klientka: popisuje……
Koučka: „Co z toho, co jste teď vyjmenovala, je pro Vás to nejtíživější?“
Klientka: „No ten vztah s kolegy, jinak ta práce mě baví.“
Koučka: „Já navrhuji se podívat blíže na ty vztahy s kolegy, souhlasíte?“
Klientka: „Dobře, to by bylo super.“ Popisuje..
Koučka: „Říkáte, že hlavní roli v těch vztazích s kolegy hraje nadřízený. Čím přesně to podle Vás ovlivňuje?“
Klientka: „No tím, jaký má den, kolem jeho nálad se točí na pracovišti všechno…“
Koučka: „Jak to tedy v praxi vypadá, zkuste mi to popsat.“

2) Klientka: „Dobrý den, mám problém s partnerem, a proto jsem tady. Zjišťuju, že mi na něm poslední dobou hrozně moc věcí vadí a nevím, co s tím.
Koučka: „Dobrý den, hmm, to je zajímavé a co vám vadí?“
Klientka: „Všechno. Někdy mi stačí ho vidět a mám vztek a někdy to zase přejde a cítím, že ho mám vlastně opravdu ráda, nechápu to.“
Koučka: „Jasně, ale ještě je tam něco, co cítíte, když ho vidíte, co to je?“
Klientka: „Ještě něco??...Tak já nevím…někdy cítím pohrdání…?“
Koučka: „Ne ne, ještě něco jiného, zamyslete se. Je to hlouběji, než ten vztek a souvisí to s Vaším otcem.“

Je Vám jistě jasné, v kterém případě se jedná o koučink, který klienta posiluje, podporuje a kde po pěti až deseti setkáních nastane opravdový posun, a který z výše uvedených příkladů je absolutní šílenost. Tento druhý příklad je bohužel z reálné konzultace s klientem a právě proto jej zde uvádím jako varovný a odstrašující příklad něčeho, co se schovávalo pod názvem „koučink“.
Kouč má vycítit, co si může dovolit a jaký přístup zvolí
Je nemyslitelné, aby si někdo, kdo tvrdí, že je kouč, hrál na „odborníka“ na minulost, na traumata nebo dětství klienta. Je nemožné, abyste se setkali s tím, že kouč ví tak zvaně víc, než vy a sám Vás vede a směruje někam, kam Vy sama vůbec nemíříte, protože podle něj právě tohle potřebujete. Je naprosto mimo etiku, aby Vám kouč podsouval, jak máte žít nebo co máte a nemáte dělat. Může Vám však své stanovisko či náhled nabídnout a Vy se můžete rozhodnout, zda jej chcete slyšet či nikoliv a do jaké míry se jím budete řídit. I tohle však dobrý kouč vycítí, kdy je vhodné použít. Přijde-li ke mně na schůzku například klientka, jejíž téma se v zásadě týká toho, že hledá sama sebe, často nemá vlastní názor nebo se fixuje na silné osobnosti ve svém okolí, není možné, i kdybych chtěla, jí začít nabízet své rady a úhly pohledu, protože by to vedlo pravděpodobně pouze k tomu, že by se fixovala na mne a na mé rady. Cílem našich schůzek by naopak bylo posílit její vlastní rozhodování, vnitřní jistotu a stabilitu, prozkoumat její nerozhodnost a nejistotu a přicházet postupně na to, co vlastně chce, co doteď nemohla vnímat a řídit se tím.

Chcete-li koučink osobně vyzkoušet, kontaktujte nás na: info@terapie-zeny-divky.cz nebo přímo ZDE.
Těšíme se na Vás,
Eva

pátek 20. května 2016

Koučink – základní kámen osobního rozvoje


Dnešní doba je, dá se říct, o osobním rozvoji. A není divu. Když si představíte společenské poměry za posledních padesát nebo sto let, je na to asi poprvé čas a prostor. Lidé se nebojí o svůj život, všeho je dostatek, máme svobodu k tomu se rozvíjet, tak to děláme. Jednoduše jdeme podle známé Maslowovy pyramidy lidských potřeb.

Od sportu k životním tématům


Koučink je metoda s velkým M a hovoříme-li o osobním rozvoji, osobně jej považuji za naprostý základ. Ostatní metody na něm buďto staví nebo na něj navazují anebo (v tom horším případě) by měly a nedělají to. Původem pochází koučování, jak jinak než ze Spojených států, kde vzniklo jako podpora sportovců ke špičkovému výkonu. Zjistilo se totiž, z našeho pohledu nepřekvapivě, že špičkový výkon sportovce nezávisí pouze na fyzickém tréninku, ale je z veliké části ovlivněn psychickým rozpoložením a psychickým stavem sportovce. Dnes už nám to přijde logické, ale v určitou dobu to byl velký objev, který znamenal náskok pro ty, co na to přišli dříve než jiní a podpory koučů využívali. Současně s fyzickým výkonem šel tedy ruku v ruce i mentální trénink, který měl na starosti tak zvaný kouč. Dodnes se běžně v amerických filmech setkáte s tím, že se sportovním trenérům říká „kouč“.

Proč je koučink základ?


Koučink považuji za základ proto, že jde o určitý způsob vedení rozhovoru s druhým člověkem. Právě ten ‚způsob‘ je to, co koučink od jakéhokoliv jiného rozhovoru odlišuje. A rozhovor, jistě se mnou budete souhlasit, je základem jakéhokoliv osobního rozvoje. Počínaje všelijakými druhy terapií (kromě psychoterapie, která se specifickou oblastí), konzultací, přes různé druhy zážitkových seminářů, až po meditační či jógové semináře a různé další formy osobního rozvoje, setkáte se všude s rozhovorem a věřte nebo ne, v oblastí osobních problémů či osobního rozvoje, je opravdu velice důležité, jak je takový rozhovor veden. Setkala jsem se s bezpočtem lidí, kteří měli talent a chuť pomáhat druhým s jejich starostmi, ale jen pouhým rozhovorem jim dokázali tak uškodit, že by bylo lepší raději nedělat nic. Navíc to klient bohužel ani nezjistil, protože je-li člověk, ve své zranitelné pozici hledajícího, u někoho, kde hledá pomoc a ještě za ni platí, není většinou schopen rozpoznat manipulaci, podsouvání či skryté hodnocení. Tyto slabosti, nebo možná holt přirozené lidské tendence, má člověk používající ve své práci s lidmi koučink, pod kontrolou anebo k nim už ve vztahu s klientem nemá ani sklony.

Pouhý rozhovor, který dokáže zázraky


Věříte, že rozhovorem lze vyléčit raněnou duši, změnit chování, myšlení i pocity člověka? Že lze pasivního jedince nastartovat a neurotického, věčně nervózního zklidnit? Že je možné, aby se tím, že s druhým vedeme dialog, podařilo obnovit jeho sebevědomí, vnitřní klid nebo odbourat nejistotu, nervozitu, rezignaci a tak dále? Věříte, že u člověka, který navenek působí jako líný, se mohou určitým druhem rozhovoru probudit dávno zapomenuté ambice a energie k tomu je naplnit? Tak to je z mého pohledu koučování. Velmi stručně.

V čem je ten trik?


Ve své podstatě v tom žádný trik není. Troufám si souhlasit s Johnem Whitmorem, který je běžně označován jako otec koučinku, že je otázkou času, kdy bude koučování součástí běžných mezilidských rozhovorů. Spousta lidí vnímá svůj život stále jako souhru náhod, štěstí nebo neštěstí, hru osudu, Boha, vesmíru a tak dále. I když v dnešní době už se objevují, zejména na popud americké knihy Tajemství , tendence k tomu věřit, že člověk už má jakýs takýs vliv na svůj život tím, co si vizualizuje (tedy představuje a prociťuje) nebo co si tak zvaně přeje. Koučink už tím, jaký je, zvyšuje pocit kompetentnosti a tedy pocitu moci nad vlastním životem. Aniž byste si to museli přát, je to vedlejší efekt koučování, ať již přijdete s jakýmkoliv tématem.

Kdo chce rozvíjet svoji osobnost, měl by koučink minimálně vyzkoušet.


Chcete-li rozvíjet svoji osobnost, potenciál, své možnosti, schopnosti a výsledky, měli byste metodu koučování minimálně vyzkoušet. Těm z Vás, které jste již navštívily řadu různých seberozvojových aktivit či seminářů, se může koučink na první schůzce jevit jako obyčejný a tedy předražený rozhovor. Může se tak jevit. Opak je však pravdou. Jste-li na schůzce s opravdovým koučem, který má správné vzdělání a výcvik akreditovaný jednou ze společností bdících nad kvalitou koučů a standardy koučovacích výcviků, jsou účinky koučování opravdu rychlé a větší, než byste kdy čekala. Jedno upozornění, které chci zmínit je: dejte si ten čas, vybrat si správného kouče. Správného a pro Vás důvěryhodného. Pokud Vás zajímají základní kritéria výběru kouče, těšte se na další článek na tohle téma, který vyjde v průběhu týdne na naší facebookové stránce a zde na našem blogu.

Pokud jste v tuhle chvíli odhodlaná vyzkoušet si u nás v Therapy center koučink na vlastní kůži, můžete se objednat se ke mně nebo ke kterékoliv z kolegyněk na: info@terapie-zeny-divky.cz nebo ZDE.
Těšíme se na Vás,
Eva

pátek 13. května 2016

Jak cestuji se svým malým synkem, aneb nebojíme se Evropy ani Afriky


Nedávno mi můj pětiletý syn s lehkostí jemu vlastní povídá: "Mami, já bych někam letěl. Dlouho jsme nikde nebyli." Pousmála jsem se a zeptala jsem se, kam by rád. "Třeba do Afriky!". Rozhovor pokračoval bohužel v duchu vysvětlení, že teď to nejde (v březnu jsme se totiž vrátili z Asie) V tu chvíli jsem si ale uvědomila kolik už let naše rodina nebo jen já a můj syn cestujeme a jak často. O pár dnů později se mě kamarádka zeptala, jestli bych o cestování s dítětem někdy někde popovídala, že by si to ráda poslechla a určitě i další maminky. Obě tyto události způsobily to, že tu teď pro Vás chystám ochutnávku toho, jak se dá cestovat s malými a ještě menšími dětmi.

Žít, ne jen přežívat

Před odchodem na mateřskou dovolenou jsem často se svým přítelem a později manželem, cestovala. Jako vysokoškoláci jsme poznali Evropu a později při stálých zaměstnáních jsme si mohli dovolit podnikat cesty do exotičtějších zemí. Navštívili jsme tak Ameriku, Asii a nejvíc Afriku. Cestování mne nabíjelo a dodávalo mi energii. Představa, že budu doma s miminkem, byla krásná ovšem stresující zároveň. Bála jsem se, že se v tom "baráku zavřu a už nikdy nevylezu", že už budu pořád jen doma a maximálně s kočárkem objedu okolní uličky. Navíc mne okolí "podporovalo" tím, že mi dokola opakovali, jak se s miminkem všechno změní… „Zapomeň na sebe", slyšela jsem několikrát. Jenže já jsem potřebovala žít, ne jen přežívat. A podařilo se. Priorita nejsem jen já, ale já a moje dítě. Co se (ve mně, v nás) změnilo?

Začali jsme o cestování uvažovat jinak

Bylo nutné změnit na naše cestování pohled. Není třeba vidět všechny památky, navštívit nejjižnější, nejsevernější, nejzápadnější a nejvýchodnější místa a prostě stihnout toho co nejvíc za krátký čas. Naopak. Času teď bylo víc. Pochopila jsem, co potřebuje moje miminko – teplo, lásku, jídlo a rituály. Já si ujasnila, co jsou má očekávání - atmosféra měst, příroda bez lidí, procházky u moře a cítit se dobře sama v sobě. Když bude dobře mně, bude dobře i mému dítěti (stejné platí na variantu rodičů – spokojení rodiče, spokojené dítě!). Cestování se změnilo…začalo se cestovat tak, aby náš syn ideálně spal, tedy na noc. Zařídila jsem si vše, co bylo nutné sbalit na cestu autem nebo letadlem, oběhala jsem doklady a něco víc než obvykle jsem si zjistila k daným zemím, kam se jelo. Vybírala jsem destinace, které splňovaly to, že se nám líbí a zároveň jsou pro dítě bezpečné. Postupem času začalo přibývat cest, které jsem podnikala jen já se synem, jelikož manžel měl, asi jako každý zaměstnanec, výrazně omezenější čas jezdit na dovolenou.

Kam jsme doposud vycestovali

Uvedu pro představu místa, kam nás zavála chuť poznání. V prvním roce života našeho milovaného synka vedla naše první zahraniční cesta na Slovensko, o pár týdnů později jsme zkusili zaletět do Amsterdamu a v pěti měsících už náš Olivierek poznával moře na Krétě (mimochodem jediný zájezd organizovaný cestovkou) a zakusil atmosféru Toskánska…Čas běžel, přišla zima a my jsme s pořádně zabaleným miminkem v kočárku vyrazili do Alp. Díky horskému vzduchu Olli spinká a my střídáme hlídání se snowboardováním. První narozeniny slavíme na ostrově Svatého Martina a další měsíce jsou ve znamení objevování České Republiky a Evropy. Za zvlášť povedenou cestu považuji pobyt v Jihoafrické republice, ale o tom Vám ráda povím osobně. A možná by Vás také zajímala naše cesta do Thajska a Indonésie… nebo raději historky, kdy nás mrazilo v zádech? :-)

Co potřebujete mít, když se vydáváte na cestu
  • Nastavení v hlavě " jedeme a užijeme si to"
  • Důvěra v sebe sama, v partnera, ve Vaše dítě!
  • Znalost jazyka (angličtina)
  • Chuť poznat, objevit, zakusit
  • Podpora partnera v případě, že jedete sama
  • Plán A, ale také B, C , D
  • Flexibilitu vůči sobě, dítěti a Vašemu plánu
  • Základní ubytování (případně auto), dokumenty
Přijďte si poslechnout víc Tato přednáška je pro všechny z Vás, které jenom trochu rády cestujete a s příchodem nového člena rodiny jste přestaly plánovat cesty (zejména kvůli předsudkům). Z přednášky si odnesete skvělý zážitek autentického vyprávění doplněný fotografiemi, konkrétní a praktické informace o tom kam se dá cestovat, co si zabalit, jak vybrat vhodnou destinaci, na co si dát pozor nebo čemu se rovnou vyhnout, zkrátka v čem je to s miminkem jiné a budete mít prostor pro otázky, sdílení a Vaše názory.
Těším se na Vás,
Klára